..................................................................................................................................................

„Musíme přistát.“
„Proč?“
„Máme tam s někým sraz, je to náš hlavní informátor.“
Vrtulník mezitím jemně dosedl na neveliký heliport. Byla to vesnice podobná takové, jaké byli před dávnými časy na divokém západě. John ji poznal. Bylo to místo, kde prováděl svou poslední misi pro generála Abeho.
Johna dost překvapilo, že přistání něčeho takového jako je Black-Hawk na jaderný pohon nevzbudilo takovou pozornost, jakou si, alespoň podle jeho názoru, zasluhoval. Pár lidí sice zvedlo oči, ale nakonec je vcelku znuděně zase sklopilo. Nakonec si uvědomil, že zrovna tento UH-60 je v těchto končinách celkem obyčejná věc.
Bohužel šli přímo do místní hospody, kde tak nesnášeli mutanty.
Vrchní Waiket ihned poznal své stálé zákazníky
„Dan a Jane“ vykřikl „jako obvykle?“
„jasně“
Neodbytný ukecaný hospodský si ale nemohl odpustit jednu malou poznámku na Johna „Neznáme se pane? Váš obličej je mi poněkud povědomý“
„Určitě ne, jsem zde poprvé“
„Tak na to se musíme napít“
To bylo to poslední o co Cooper stál, ale jestli nechtěl přivolávat moc pozornosti lidí s lepší pamětí na obličeje, musel přikývnout.
„Ahoj Sydney, tak co pro nás máš nového?“ Řekl Dan, když konečně našel toho, koho hledal a i s Jane si k němu přisedl.
John se zatím u baru pokoušel přesvědčit Waiketa, že se v životě neviděli. Přejmenoval se na Olivera Rednicka, obchodníka s náhradními díly do transportních lodí. Dokonce v rychlosti splácal jakés takés heslo „Do vašich lodí se naše díly vždy hodí.“
„Mají sem brzo vlítnout Esimové“ povídá informátor u stolu. 
„Cože sem?“
„Vlítnout Esimové, hledají někoho jménem John Cooper“
„Ale jak tu můžeš tak klidně sedět, vždyť tě zabijí“
„Copak to nechápeš?“řekla jeho spolusedící „je to zrádce“
„Přesně tak,sbohem Dany“ Sydney vytáhl zbraň a místností se rozlehl výstřel.
Ten stisk spouště byla poslední věc v jeho životě. Jane mu bleskurychle vyrazila pistoli z rukou a druhá kulka opustila zásobník aby zasáhla přímo mezi oči zrádce.
Dan padl na zem mrtev. Jane k němu poklekla a na mrtvou tvář začaly dopadat slzy. John šel k ní a položil jí ruku na rameno.
Nikdo nevěnoval žádnou pozornost malému klepnutím o dřevěnou stěnu hospody. To klepnutí udělal tepelný granát, jež patří do arzenálu Esimů.

Následovala ohromná exploze. Tlaková vlna vyrazila okna. Ta se rozletěla na miliony malých střípků. Ve stejném okamžiku se také začala trhat samotná stěna na maličké třísky. Samozřejmě, že se to odehrálo ve zlomku sekundy, ale v místnosti byl jeden člověk, který to vše viděl tak jak to skutečně bylo, střípek po střípku a třísku po třísce. Celý svět se mu v hlavě smrskl jenom do velikosti malé hospody. Viděl jak se tlaková vlna pomalu sune k němu a jak s sebou strhává stoly, židle a lidi. Viděl jejich vyděšený, ale nehýbající se výraz v tvářích. Vlna došla k němu a on pocítil jakou má sílu, i když byl svět téměř nehybný cítil jak je vzduch tvrdý jako skála. Pokusil se vstát. Je to divné, ale podařilo se mu to. Udělal krok vzad a stisk vzduchu povolil. Chytil Jane za ruku a pokusil se jí odtáhnout pryč. Bylo to jako vláčet sochu. Ona se nehýbala. Táhl jí k zadnímu východu. U dveří se rozhlédl po (pro něho) pomalu se šířící spoušti. Zabral za kliku a otevřel dveře. Vyšel na malý dvorek, na němž spatřil strnulé slepice. 
Čas si jakoby uvědomil, že pro někoho pracuje. Vrátil zpět toho jednoho člověka do správné časové roviny. Tlaková vlna granátu se donesla až k Johnovi, odhodila ho i s jeho přítelkyní.